Pelargonium Zonale

Historie nejznámějších pelargonií 

Pelargonie skupiny Zonale patří k nejrozšířenějším okrasným rostlinám světa. Jejich popularita není náhodná, kombinují mimořádnou odolnost, dlouhé kvetení, širokou škálu barev a tvarů a schopnost přizpůsobit se nejrůznějším pěstitelským podmínkám. Mnoho pěstitelů je vnímá jako "obyčejné muškáty" a neuvědomují si, jak dlouhá a fascinující cesta vedla od prvních divokých rostlin z Kapska až k dnešním kompaktním, extrémně odolným a barevně bohatým kultivarům. Šlechtění Zonale je příběhem botanických objevů, viktoriánské posedlosti exotikou, průmyslové produkce i moderní genetiky.

Základní druhy Pelargonium zonale a Pelargonium inquinans rostou na jihozápadě Jižní Afriky. Evropští botanici je začali dovážet v 17. století, kdy se Kapsko stalo důležitou zastávkou námořních cest. Přírodní rostliny však byly vysoké, řídké, s jednoduchými květy. Nic, co by připomínalo dnešní kompaktní kultivary.

V 19. století nastává zásadní zlom. Pelargonie se stávají masově oblíbenými a začíná cílené šlechtění.

Křížení Pelargonium zonale × Pelargonium inquinans nebylo náhodné. Bylo to strategické spojení dvou druhů, které se dokonale doplňují geneticky, morfologicky i pěstitelsky. A právě jejich kombinace vytvořila základ všech moderních zonálních pelargonií.

Pelargonium zonale 

je vzpřímený nebo popínavý keř. Může dosáhnout výšky 3 m, ale obvykle dorůstá asi 1 m. Mladé stonky jsou chlupaté a šťavnaté, ale s věkem dřevnatí. Velké listy jsou často hladké, často s charakteristickým tmavým znakem ve tvaru podkovy – odtud jeho běžný název. Výrazně nepravidelné květy jsou shluknuty v okolíku. Kvete po celý rok, ale zejména od září do listopadu.

Pelargonium inquinans 

je dřevnatý keř o výšce až 2 m. Listy jsou okrouhlé s vroubkovanými nebo jemně zubatými okraji, sametové na dotek a žláznaté. Větve této rostliny jsou v mládí také sametové, žláznaté a měkké. S věkem větve tvrdnou.

Barva květů se pohybuje od jasně červené, která je častější, až po světle růžovou. Vyskytují se lososové a dokonce i bílé květy. Horní dva okvětní lístky jsou o něco menší a vzpřímenější než spodní tři, které jsou rovnoměrněji rozmístěny. Květy jsou tvořeny hrozny po 5–30 květech. Semena jsou podlouhlá s vejčitou hlavicí se šroubovitým ocasem. Na květ se vytvoří pět semen. Tento druh kvete po celý rok.

Pelargonium zonale přinesla do hybridů robustnost, tmavou listovou zónu (proto pojmenování Zonale),

odolnost vůči suchu, pevnost pletiv, dlouhověkost a vitalitu.

Oproti tomu Pelargonium inquinans obdařila hybrid intenzivním červeným pigmentem, bohatým kvetením, kompaktnějším růstem, hladkými, lesklými listy, rychlým růstem a snadným zakořeňováním.

Výsledkem křížení byla vytvořena základní hybridní populaci, která byla plodná, měla širokou genetickou variabilitu, umožňovala rychlý výběr nových forem. Šlechtitelům velmi pomohlo, že v 18. století byly P. zonale i P. inquinans běžně pěstované ve sklenících a Anglii, Francii a Nizozemí, kde dobře rostly a snadno se množily řízky. Šlechtitelé pracovali s tím, co měli po ruce a tato dvojice byla ideální.

To je důvod, proč se během 19. století objevily stovky kultivarů – a proč šlechtění pokračuje dodnes.

Pelargonium zonale dneška

Dnešní Pelargonium zonale je úplně jinde. Šlechtění se posunulo k extrémní odolnosti, uniformitě, novým barevným liniím a interspecifickým hybridům, které zvládají horko, déšť i intenzivní městské podmínky. Byly vyšlechtěny hybridy, které neprodukují semena. Na jedné straně se množí pouze řízkováním, ovšem jejich výhoda je v tom, že mají tzv. samočistící schopnost. Květy, které po odkvetení neprodukují semena, samy z rostliny odpadnou.

Vznikají pelargonie, které mají schopnost dodržet tvar rostliny, vykvést ve stejný čas a udržet barevnost květů. Objevují se dvoubarevné květy, "eye" vzory a plnokvěté varianty. Množství odrůd je nepřeberné a stále se tvoří nové a nové, lépe prosperující v našem moderním světě.

O hybridech v přírodě

Na závěr se nabízí ještě jedna otázka: proč v přírodě nedošlo vzájemným opylením k vytvoření "přírodního" hybridu, když P. zonale i P. inquinans mají k sobě geneticky tak blízko.

Odpověď je jednoduchá a zajímavá. Oba druhy pocházejí z Kapska, ale jejich přirozené areály se jen minimálně překrývají. P. zonale roste hlavně v jižním a západním Kapsku, preferuje skalnaté svahy, sušší stanoviště, často v nadmořské výšce 200–1000 m. Oproti tomu P. inquinans pochází spíše z vlhčích oblastí východního Kapska, roste v polozastíněných lesních okrajích, vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost.

Ekologicky i geograficky jsou to dva odlišné světy. V přírodě se tedy jednoduše nepotkávaly dost často na to, aby vznikly stabilní hybridní populace. I když se areály okrajově dotýkají, každý druh má jiné opylovače, a to znamená minimální šanci na přenos pylu mezi druhy.

I kdyby ke vzniku hybridu došlo, nebyl by schopen prosperovat ani na jednom místě z původních lokalit. V přírodě existují tzv. reprodukční bariéry, které brání křížení i u kompatibilních druhů. Křížení bylo možné až v umělých podmínkách, kde člověk odstranil všechny přirozené bariéry.

Naďa 7.4. 2026