Pelargonium grandiflorum.
Pelargonium grandiflorum jsou často označované jako velkokvěté pelargonie nebo anglické pelargonie.
Pelargonie velkokvěté, známé také jako královské pelargonie nebo anglické muškáty, patří mezi tradiční skupiny pěstovaných pelargonií. Vyznačují se především velkými květy s výraznou kresbou na korunních lístcích a širokou škálou barev. Ve srovnání s běžnými páskatými pelargoniemi mají poněkud odlišné nároky na pěstování, zejména pokud jde o teplotu a podmínky pro nasazování květů.
Jejich historie je spojena s evropským šlechtěním, které navázalo na jihoafrické botanické druhy. Během několika století vznikla rozsáhlá skupina kultivarů lišících se barvou, tvarem květů, růstem i dobou kvetení. Přestože dnes nejsou tak rozšířené jako běžné balkonové muškáty, mezi sběrateli a milovníky historických odrůd si stále udržují významné místo.
Původ a historie šlechtění
Původní druhy, které se podílely na vzniku velkokvětých pelargonií, pocházejí z jižní Afriky. Tato oblast je přirozeným centrem rozmanitosti rodu Pelargonium a najdeme zde řadu druhů, které se později staly základem zahradnického šlechtění.
Do Evropy se pelargonie dostávaly již od 17. století. Zpočátku byly pěstovány především v botanických a soukromých sbírkách, kde se postupně rozšiřoval zájem o jejich množení a křížení. Významnou roli sehráli zejména angličtí pěstitelé, kteří v 18. a 19. století vybírali rostliny s většími květy a zajímavější barevnou kresbou.
Na vzniku dnešních královských pelargonií se podílelo několik botanických druhů, mezi nimi především Pelargonium cucullatum a Pelargonium grandiflorum. U některých historických linií se předpokládá také účast dalších druhů. Přesný původ jednotlivých starších kultivarů nemusí být vždy znám.
Označení "královské pelargonie" souvisí s jejich oblibou v anglických královských sklenících. Anglický název regal pelargoniums se pro tuto zahradnickou skupinu používá dodnes. Označení anglické muškáty, rozšířené také u nás, odkazuje na jejich historickou oblibu v Anglii.
Charakteristické znaky velkokvětých pelargonií
Nejvýraznějším znakem této skupiny jsou květy, které bývají větší než u většiny běžně pěstovaných páskatých pelargonií. Jsou uspořádány v okolících na koncích výhonů a u řady kultivarů mají nápadnou kresbu na horních korunních lístcích.
Zbarvení zahrnuje bílou, růžovou, lososovou, červenou, purpurovou i fialovou. Časté jsou dvoubarevné kombinace, tmavé skvrny, žilkování nebo kontrastní přechody mezi středem a okrajem květu. Jednotlivé kultivary se mohou výrazně lišit také tvarem korunních lístků, které bývají ploché, zvlněné nebo jemně řasené.
Listy jsou obvykle zelené, okrouhlé až srdčité, s výrazně zubatými nebo zvlněnými okraji. U některých rostlin mohou být mírně laločnaté. Stonky jsou pevné a s věkem mohou částečně dřevnatět. Rostliny zpravidla vytvářejí vzpřímený keříkovitý růst, jehož hustota závisí na kultivaru a způsobu pěstování.
Právě kombinace velkých květů, výrazné kresby a charakteristických listů umožňuje odlišit královské pelargonie od dalších zahradnických skupin.
Rozmanitost kultivarů a šlechtitelské cíle
Během dlouhé historie pěstování vzniklo velké množství kultivarů. Některé byly vyšlechtěny před mnoha desetiletími a dodnes se uchovávají ve sbírkách, jiné jsou výsledkem novějšího šlechtění.
U starších kultivarů se často setkáváme s výraznou kresbou květů a s rostlinami, jejichž vzhled se může během kvetení měnit. Některé mají volnější růst, jiné vytvářejí poměrně kompaktní keříky. Jejich společným znakem bývá výrazná individualita jednotlivých odrůd.
Moderní šlechtění se vedle barvy a velikosti květů zaměřuje také na celkový vzhled rostliny, pravidelnost růstu, bohatost kvetení a lepší přizpůsobení různým pěstitelským podmínkám. Významná je rovněž schopnost rostliny nasazovat poupata při vyšších teplotách, protože právě letní horka mohou u tradičních kultivarů kvetení výrazně omezovat.
Přesné rozdělení na staré a moderní odrůdy není samo o sobě botanickou klasifikací. Pro sběratele však může být užitečné, protože pomáhá sledovat vývoj šlechtění a uchovávat historické kultivary.
Rozdíly oproti ostatním pelargoniím
Královské pelargonie se od běžných páskatých pelargonií liší zejména velikostí a kresbou květů a také reakcí na teplotu. Páskaté pelargonie bývají obecně vhodnější pro dlouhodobé letní kvetení na balkonových stanovištích, zatímco tradiční velkokvěté kultivary dosahují nejlepšího kvetení často na jaře a počátkem léta.
Podobně kreslené květy mohou mít také pelargonie andělské. Ty se obvykle vyznačují menšími květy a jemnějším, často hustým růstem. Jejich původ a historie šlechtění jsou však odlišné, a proto je nelze automaticky zaměňovat s královskými pelargoniemi.
Rozdíly mezi jednotlivými skupinami nejsou vždy na první pohled jednoznačné, zvláště u moderních kultivarů a kříženců. Při určování rostliny je proto vhodné vycházet nejen z barvy květu, ale také z původu kultivaru a jeho ověřeného zařazení.
Pěstitelské zvláštnosti
Velkokvěté pelargonie mají několik specifických požadavků, které je dobré respektovat, pokud chceme dosáhnout pravidelného a bohatého kvetení.
Potřebují dostatek světla, propustný substrát a vyrovnanou zálivku. Substrát by měl mezi jednotlivými zálivkami mírně proschnout, protože dlouhodobé přemokření může vést k poškození kořenů. V období růstu se uplatňuje pravidelné přihnojování, přizpůsobené fázi vývoje rostliny. Významnou roli hraje teplota. Mnohé tradiční kultivary lépe nasazují poupata při chladnějších nocích a během horkého léta mohou kvést méně. Vhodné je proto chráněné stanoviště s dostatkem světla, ale bez nadměrného přehřívání.
Velkokvěté pelargonie se obvykle množí vrcholovými řízky. Tento způsob umožňuje zachovat vlastnosti konkrétního kultivaru, což je důležité zejména u sběratelských rostlin.
Ivo 10/2026